Novosvětské symfonie
O tom, že budoucnost je blíž než si myslíme, vás přesvědčí následující čtyři budovy, které jsou jedinečné nejen z estetického hlediska, ale i svým materiálem a funkčností.
Pocta eleganci
Architektura má nabízet řešení, a právě na ta se soustředí realizace projektu u Ile Seguin-Rives de Seine. Staré bloky budov bývalé továrny a doků mění na bydlení, kterého je, na rozdíl od starých fabrik, v Paříži nedostatek. Nejde ale jen o to, že ve třech sektorech bývalé společnosti Trapeze vytváří 110 nových bytů. Podstatný je tu materiál, mechanismus provedení a překvapivě také estetika. Ta totiž u podobných záměrů bývá silně upozaděna. Tady se ale architekti rozhodli ponechat kus původní identity, byť jí dodali jiný, modernější styl.
V rámci celkových stavebních úprav sáhli k vytvoření proluk v sedmipatrových blocích, aby uzavřené nádvoří za nimi otevřeli světu a světlu. Místo uniformní masy jednolité zástavby tak vytvořili spíše menší celky sdružených apartmánů a loftů. Materiál? Vzhledem k industriální minulosti příjemně překvapí přítomnost dřeva na vnitřních fasádách. Zajímavé ale zůstává i užití oceli, které jde za hranu dekorativnosti. Do spirál zkroucené ocelové nosníky vytvořily přepažení mezi jednotlivými segmenty budov. Současně zajišťují strukturní stabilitu a konstrukční pevnost, a přitom slouží jako nápadité lodžie. Vzduch jimi volně proudí do dvora i kolem bytů. Ve výpletu nechybí ani nýtovaný hliník, vyrůstající z uměle zoxidovaných obkladů. V objektu je zastoupena průmyslová minulost, ale zároveň i přehlídka moderních stavebních prvků.
Life on Mars?
Z mnoha důvodů se beton jeví jako ideální stavební materiál pro planetu Zemi, ale ve vesmíru to bohužel neplatí. Fyzikálně-chemické procesy jeho tuhnutí totiž v nepřítomnosti gravitace a zemské atmosféry nefungují tak, jak jsme doma zvyklí. Výsledná struktura je spíše krystalická a křehká, takže kolonizace jiných planet a budování obytného habitatu si bude žádat odlišný přístup. Společnost AI SpaceFactory a jejich projekt Marsha, vítěz soutěže NASA, přichází s řešením této otázky. Základním stavebním materiálem je tu čedičový kompozit. Něco, čeho je na dávnými sopkami zbrázděném povrchu Marsu vážně dostatek. Pojivem surového materiálu se pak stávají rostlinné polymery, kterou mohou být nenáročnou cestou vypěstovány v uzavřených nádržích. Je to jako cement, který se ve skladu průběžně množí.
Těžba čediče a pěstování polymerů probíhá současně, až je materiálu dostatek. Pak už se věci chopí generátor 3D tiskárny, který je schopen obytnou stavbu od začátku do konce vytvořit za třicet hodin. Autonomní stavební proces je nezbytností už kvůli vysoké radiaci, která je ve volném terénu pěttisíckrát vyšší než na Zemi. Výsledek je maximálně pevný a vzduchotěsný. Že to zní jako sci-fi? Totožnou technologii syntézy biologicky rozložitelných materiálů designéři zkouší i na zemském povrchu, a to v rámci projektu Terra. Rádi by jím nahradili již zmiňovaný beton.
Z extrému do extrému
Na úpatí hory Jebel Buhais se podepsalo více než devadesát milionů let geologické historie. Než zdejší moře ustoupilo písku, žily zde všelijaké organismy – kromě fragmentů jejich tělesných skořápek se tu podařilo nalézt fosilie dinosaurů a svůj otisk tu zanechal také člověk v době kamenné a bronzové. Tato oblast má tedy co vyprávět a moderní centrum s expozicí geologického a paleontologického parku její příběh tlumočí zvídavým návštěvníkům. Má to samozřejmě háček. Zdejší území je sice názornou učebnicí geomorfologie, tektoniky pevninských desek, sedimentace, života v pravěkých časech, ale nachází se uprostřed extrémně nehostinné pouště. Nejbližší civilizací je padesát kilometrů vzdálené město Šardžá, a proto tu musel vzniknout takový expoziční objekt, který prohlídku pamětihodností umožní přežít ve zdraví.
Okruh vnější expozice je jen tak velký, aby se z něho návštěvníci dokázali vrátit, kdyby udeřila písečná bouře, a stavba výstavních pavilonů odpovídá požadavkům na zajištění příznivého klimatu i ve vražedných 48 stupních Celsia. Tvoří ji pět propojených kruhových pavilonů, které upomínají na vnitřní podpůrné schránky těl mořských ježků. Jsou vybudovány z betonu vyzvednutého nad úroveň terénu, aby stavbou nedošlo k poškození zdejších cenných nalezišť. K betonovému disku základů se upínají masivní žebra a ocelový krunýř vnějších stěn, za jejichž skořepinou se nachází moderní interiér připomínající vnitřek kosmické lodi. Zpoza oken zde můžete pozorovat krajinu, jejíž povrch si nezadá s neznámou planetou.
Dřevěný ostnokožec
Příroda kolem nás je nekonečným zdrojem inspirace, chce se jen pořádně dívat. Například takové schránky vodních ostnokožců jsou úžasnou ukázkou inženýrství – ve své podstatě totiž už nemohou být lehčí a současně strukturálně pevnější. Dva protichůdné požadavky jsou u nich naplněny vskutku originální cestou: k pevné vnitřní kostře z mezodermu tvořené vápenatými destičkami se volně váže pohyblivý povrch. Destičky dynamicky vyrovnávají tlak vedený zvenčí rozvedením destruktivní síly do stran. Jsou tedy prakticky nezničitelné.
Jejich uspořádání si všimli i experti z univerzitních center výpočetního designu a strukturálního designu univerzity ve Stuttgartu, kteří se jej rozhodli převést do stavební praxe. S pomocí CLT dřevěných hranolů vytvořili pevnou mozaiku konstrukce, na níž upnuli 376 polodutých segmentů krycí fasády propojených sedmnácti tisíci spoji. V rekordním čase tak vybudovali třicetimetrový pavilon připomínající svým futuristickým designem schránku obřího ostnokožce. Stavba je prakticky nezničitelná a přitom extrémně odlehčená. Celý proces výroby přitom podléhal řízení počítače, který garantoval maximální zužitkování materiálu na menší než milimetrovou přesnost. Každý dílek této obří skládačky přesně zapadl na své místo robotickou manipulační jednotkou. Výhody takového přístupu? Minimum odpadu, strukturální stabilita, a rychlost práce nesrovnatelná s lidským výkonem – pavilon Buga přirůstal tempem jednoho dílku po osmi minutách.
Zdroj: Estate.cz